Poslyšte můj příběh.
Před rokem jsem bohužel o miminko přišla, v prosinci jsem byla operována pro mimoděložní těhotenství. Vzhledem k věku mi lékař doporučil 3 měsíční pauzu, jako bych byla nějaká stará škeble. Prý že uvidíme a kdyžtak přijde na řadu umělé oplodnění, kdyby se nepodařilo otěhotnět s jedním vejcovodem. K mému i jeho překvapení jsem 21. března uviděla na testu dvě krásné čárky. Radost byla obrovská, ale taky strach, aby se neopakovala hrůza s mimoděložním těhu. Těhotenství probíhalo celkem pohodově, žádné zdravotní komplikace jsem neměla a díky své malé treperendě jsem neměla čas se pozorovat. Termín porodu jsem měla stanovený na 24.listopadu, ale toto datum uplynulo a stále se nic nedělo. Jezdila jsem na pravidelné kontroly do porodnice a verdikt zněl vždy stejně depresivně – porodní cesty nejsou připravené a na porod to rozhodně není. Říká se, že žena na porod a bolest s ním spojenou rychle zapomene, ale v mém případě se mi s každým následujícím dnem vracely až příliš živé vzpomínky na porod Nikolky, takže jsem se v noci budila s hrůzou a začala jsem se bát, že to všechno budu absolvovat znovu. Vyváděla jsem psí kusy a zkoušela všechny zaručené recepty, aby se mi porod rozjel, ale marně. 4. prosince jsem nastoupila do nemocnice na vyvolání porodu, byla jsem 41+3, bláhově jsem si myslela, že se ihned začne něco dít a třeba na roční výročí mého nepodařeného těhotenství porodím. Byla jsem ujištěna, že do úterka 8. prosince prostě porodit musím, protože budu 42+0. Ale v porodnici se najíždělo na víkendový režim a jak mi bylo sděleno, není kam spěchat. Prý začneme injekcemi, které by měly porodní cesty pomalu připravit, ale když jsem se dozvěděla složení injekce, tak pochybuju, že po ní kdokoliv porodil. Obsahovala B vitamíny a látku na urychlení pohybu střev. Takže v pátek, sobotu a v neděli jsem dostala tyto zázračné injekce a už jsem byla silně netrpělivá, bylo mi líto, že musím být v nemocnici a nemohu si užít Mikuláše s mojí dcerkou. V neděli mi lékař slíbil, že večer vložíme první prostaglandinovou tabletu. Ikdyž vím, jak se rozjíždí porod po těchto tabletách, docela jsem se už těšila na porodní bolesti, protože to už budu vědět, že se něco děje. Bohužel ale byl na porodnici frmol, takže jsem ostrouhala a žádnou tabletu nedostala. Podle slov lékaře – počkáme na pracovní týden až tu bude víc lidí, protože by se mohl opakovat podobný scénář jako u vašeho prvního porodu. Už jsem byla zoufalá, tohle protahování bylo náročné na psychiku, takže jsem si vždycky poplakala a s nadějí čekala na další den. V pondělí na noc mi konečně byla vložená první tableta, po které jsem ovšem krásně chrupala až do rána, v úterý ráno přišla na řadu druhá tableta, po které mi nadějně začalo bolet břicho, takže jsem jásala, že už je to tady. I monitor zaznamenal kontrakce po 3.minutách, vypadalo to slibně. Moje tělo se však rozhodlo jinak. Chodila jsem do schodů, trpělivě sprchovala břicho teplou vodou a po šesti hodinách bolestí jako když mávne proutkem a nic. Akorát jsem byla vyčerpaná z šestihodinového pochodování. V úterý večer přišla na řadu třetí tableta, měla jsem strach, že se porod rozjede a já nebudu mít už sílu na ty další hodiny bolestí, ale opět se nic nedělo až do rána. Ve středu ráno následovala další tableta, po které se nic moc nedělo a já už opět propadala panice, že budu jak slonice nosit své dítě ne měsíce, ale roky a že snad nakonec čekají, jestli se „to“ nějak časem nevstřebá J. Kolem desáté mi doktor nakázal sbalit si věci a v 10,10 mi píchli na vyšetřovně vodu, pak jsem se přesunula na hekárnu. Hned jsem volala manželovi, že dneska už určitě to bude ( tohle jsem mu tvrdila už šestý den J ), tak aby se sbalil v práci a přijel. Na hekárně mě přišel vyšetřit doktor a prý, že jsem otevřená na dva prsty a mám odpočívat a sbírat síly na porod, že to žádná rychlovka nebude a že to pravděpodobně bude někdy v noci. Manželovi jsem psala, že spěchat nemusí, ale ještě že mě neposlechl J Na monitoru nic moc, jen nějaké lehké vlnovky, žádné pořádné kontrakce. Do jedenácti jsem se povalovala v posteli a říkala si, co tady ty hodiny asi tak budu dělat. Po jedenácté začaly přicházet bolesti, které rychle nabývaly na intenzitě a byly po 2.minutách, ty mě z postele rychle vyhnaly. A opět tu byly mé oblíbené křížové bolesti, takže jsem pochodovala po pokoji a při kontrakci se vždy musela něčeho chytit, protože „křížáky“ jsou pěkně zákeřné potvory a podlamovaly se mi z toho kolena. Nohy a zadek jsem měla v jedné křeči, bolely mě ještě několik dní po porodu. U prvního porodu jsem hopsala na míči, pomáhalo mi to, teď ani náhodou. Sedla jsem si na míč a za chvíli vyletěla jak střela, jedině být na nohou bylo aspoň trochu snesitelné. Mezitím se mnou přišel pokonverzovat jeden porodník, který na průkazce vyčetl jméno mého gynekologa, tak si chtěl pokecat, prý spolu někde začínali. Po jeho desetiminutovém monologu pochopil, že ze mě kloudnou odpověď stejně nevyrazí a nechal mě napospas svému osudu. Kolem poledne dorazil manžel a já byla ráda, že je u mě, protože bolesti byly čím dál silnější a v kratších intervalech. Už měl zkušenosti z prvního porodu, tak vždy při kontrakci byl u mě a přidržoval mě a masíroval kříž. Mezi kontrakcemi jsem mu nakázala, ať jde za doktorem a slíbí mu úplatek a ať mi okamžitě udělají císaře, že tohle nemůžu dlouho vydržet J. Manžel poslušně šel za sestrou a ta po dvanácté přivedla doktora, který mě vyšetřil a pravil: „ Jste šikovná, už jste otevřená na 6 prstů“ V tu chvíli jsem věděla, že to už nějak vydržím, ale ty křížové bolesti byly opravdu nesnesitelné a chtěla jsem něco na bolest. Prý na epidurál a podobné úlevové prostředky je už pozdě, ale alespoň mi píchnou něco na bolest – dostala jsem Tramal a PA udělá přípravu k porodu. PA mi ďobla injekci a vyhnala manžela z pokoje, že mi dá klystýr. Po klystýru cca před jednou hodinou mi řekla, že mám jít na záchod a do sprchy a snažit se tam vydržet co nejdéle, prý aspoň hodinu. Tak jsem poslušně štrádovala na záchod, kde jsem se snažila zlikvidovat následek klystýru, ale po chvilce jsem měla strašné tlaky a úplně jsem vyletěla. Pak jsem šla do sprchy, která mi ovšem moc dobře nedělala a za chvíli zas strašný tlak, který samovolně vyvolal zatlačení, které jsem nemohla vůbec ovlivnit, nešlo to prodýchat. Zakňourala jsem a za chvíli přiletěla sestra, cože se to děje. Tak jí říkám, že mě to nutí tlačit a nedá se to ovlivnit. Tak prý rychle ze sprchy, utřít se a rovnou na sál, že si mě tam vyšetří. Dobelhala jsem se k porodnickému lůžku, prodýchala jsem ještě nějakou kontrakci a vyškrábala se nahoru. PA mě vyšetřila, zavelela netlačit, zvedla telefon a řekla jen:“Rodíme“. Pak se čekalo na doktora a dětskou sestru, oba tam byli v cuku letu. Doktor mi říká: „ Až přijde kontrakce, začátek prodýchat a pak zatlačit“. No to je sice hezké, ale jak jsem ležela, připravená k porodu, kontrakce jak na potvoru ustaly. Nešťastně koukám na sestru a omluvně říkám, že mě to nějak přešlo J PA mi šimrala na břiše, až se jí podařilo kontrakci přivolat. Hurá, mohla jsem tlačit. Na první zatlačení se hlavička posunula v porodních cestách ( což mimochodem nebylo vůbec příjemné ) a čekalo se na další kontrakci. PA mi vyšimrala druhou, zabrala jsem a slyšela manžela, jak mě povzbuzuje, že už vidí hlavičku. A na třetí vyšimranou kontrakci se narodila Sofinka. Bylo 13,39. Byla to neskutečná úleva, štěstí, že už je to za námi. Tento porod byl taková rychlovka, že mě nestihli ani nastřihnout, bylo tam jen nějaké drobné vnitřní poranění. Sofinku ošetřovali vedle v boxu a já je pozorovala přiblble šťastným pohledem. Manžel fotil a Sofince na nožku napsal její jméno k identifikaci. PA mi píchla injekci Oxytocinu a čekalo se na porod placenty. Pak mi přinesli Sofi a zkoušeli jí nechat přisát, moc se nedařilo, nějak nevěděla, co s tím J Pak manžel malou choval u mě, pořádně jsem si jí prohlídla a zjistili jsme, že Sofi je jen větší kopie její straší sestřičky Nikol. Po téměř hodině čekání zda se placenta odloučí doktor usoudil, že už čekat nebudeme, zvláště když jsem v anamnéze už tenhle problém měla a zavolal anesteziologa, že mě uspí a placentu vybaví ručně. Nějak jsem se nevzrušovala, už jsem toto zažila u prvního porodu a dokonce jsem se těšila, jak si v narkoze odpočinu a načerpám sílu. Po nějaké době jsem se probrala, ale za chvíli mi začalo být špatně, hučelo mi v uších, měla jsem mžitky před očima a krásně zelenou barvu. Sestra měřila neměřitelný tlak a doktor mudroval, že jsem ztratila hodně krve, že on není příznivcem transfuzí a záleží na mě, jak se rozhodnu. Odmítla jsem. Bylo mi čím dál hůř a doktor usoudil, že nám to tam asi vevnitř někde teče a že se tedy podíváme, to znamená uděláme revizi. Tak jsem zatnula zuby a snažila se chovat způsobně, manželovi jsem drtila ruku. Podrobnosti vynechám, ale odstranil ze mě kolem půl litru sražené krve, udělal další vnitřní steh, do hrdla mi píchnul nějakou zázračnou injekci na potlačení krvácení a rychlejší zavinování dělohy ( ta injekce mimochodem stojí 15 tisíc, prý ho na pojišťovně nebudou mít rádi J ) Když skončil, sdělil mi, že mám zřejmě narušenou sliznici dělohy, proto mi placenta vždy přiroste a následuje rozsáhlé krvácení. Jsem mu za tu injekci vděčná, i za tu revizi, protože při předchozím porodu jsem si užila celou následující noc ručního čištění těchto sraženin. Prý pokud uvažujeme o dalším dítku, měla bych podstoupit podrobné vyšetření. Ujistila jsem ho, že s rozmnožováním jsme skončili. Nicméně teď už byla transfuze nevyhnutelná, takže mě napojili na další infuzi a čekalo se až přinesou krev. Dostala jsem asi 8 infuzí a 2 placatky krve ( zvláštní pocit, když vám v žilách koluje cizí krev ) a na sále jsem místo obvyklých 2 hodin strávila hodin 8. Mezitím jsem si 2x vychutnala cévkování, protože zkuste po porodu čůrat na porodním lůžku do kopce, když pod zadkem máte podložní mísu. Sestře jsem byla za tuhle proceduru vděčná, protože by mi jinak explodoval močák po těch litrech tekutin. Takže tedy kolem desáté jsem hrdě s klepajícími se koleny odkráčela směrem na pokoj. Sestřička mě chtěla odvézt na vozíku, ale měla se mnou nakonec trpělivost a doprovodila mě v hlemýždím tempu a pořád se ujišťovala jestli sebou někde neseknu. Došla jsem J
Druhý den už jsem Sofinku dostala na pokoj a začly jsme si na sebe zvykat. Rekonvalescence po porodu byla vcelku rychlá. Sofi měla žloutenku, ale jen jí sledovaly a obešlo se to bez svícení.
Před třemi lety jsem v této porodnici porodila Nikolku a slíbila, že za tři roky si přijedu pro čtyřkilovýho chlapečka. Z chlapečka je tříkilová holčička J Sestřičky zde byly některé stále stejné a některé si na mne i vzpomněly, takže bylo příjemné se po těch letech vrátit na místo činu. Loučily se se mnou s pozdravem: tak do třetice toho chlapečka J
No, naše problémy s kojením rozvádět nebudu, ale kojná ze mě asi nikdy nebude.
Ze Sofinky jsem jako každá máma unešená, zatím je naše princezna moc hodná.
Chci poděkovat manželovi, že byl u mě, když bylo potřeba a jsem ráda, že příchod Sofi jsme mohli prožívat spolu.
Sofie se narodila 9.12.2009 v 13,39, váha 3100g, míra 52cm.
Na svět přišla v žatecké porodnici.